Do Kyrgyzstánu Tisk E-mail
Napsal(a) Kamil Havlíček   
[11.09.2006]
Vzhledem k tomu, že Žebro se musí věnovat celé řadě jiných důležitých záležitostí, bude psaní deníku dočasně svěřeno do rukou mých. Polovina expedice je zdárně za námi, a deník ustrnul v Rusku, nedlouho po odjezdu, za což vám náleží omluva z naší strany.Pokusím se zpoždění dohnat, což nebude vůbec snadné, neboť stakany vodky a výšková hypoxie měli značný vliv na mou paměť, a z Ruska si vzpomínám asi tak na to, že jsme tam někde jeli. Tak prosím omluvte mou stručnost, bílá místa a občasné výpadky v ději...
 ... a upalujeme dál Ruskem. No, upalujeme, to je trochu silné slovo. Jedeme standardní padesátkou, a my s Mekem se zdokonalujeme v ovládání vzpurného UAZe. Řeknu vám, že když Žebro tvrdí, že to není snadný, tak je to mnohem horší. Člověk musí stále sledovat všechny tři budíky na palubce, protože jakákoliv výchylka od normálu znamená nějaký problém. Pak je třeba ručně regulovat teplotu motoru speciálními klapkami, jednou za čas odbrzdit ruční brzdu, protože UAZ má ve zvyku si občas jen tak za jízdy zabrzdit, otevírat přední deklík, který se sám od sebe zavírá, a nejhorší je řadit, protože například pro řazení z jedničky na dvojku platí úplně jiná pravidla než pro řazení třeba z trojky na dvojku. No, a to vše za neustálého Žebrovo komentování, nadávání a hudrování, každé zadrnčení zubů převodovky je následováno mnohem hlasitějším zadrnčením Žebrovo. No, nenudíme se, ale zdokonalujeme se. Nejraději jedu v noci, protože to Žebro spí, ač má zvláštní šestý smysl či vnitřní budík či co, že se probudí vždycky, když se vyskytne nějaký problémek, který by člověk nejraději řešil potichounku a sám. Asi mu začnu dávat prášky na spaní do čaje. Možná hned ráno.

Inu, tak teda upalujeme tím Ruskem, směrem na Orel a Samaru. Jedeme non stop, máme fofr kvůli dodržení termínů ruských a kazašských víz. Stavíme jen na jídlo a výjimečně u nějaké louže spáchat elementární hygienu. Občas máme štěstí na pěkné místo, sundáme skládací židličky ze střechy a užíváme vzácnou chvilku, kdy sedíme na něčem, co se nepohybuje. U města Samara překonáváme Volhu, je noc a sedím za volantem. Poprvé mě staví policajt, tak mi trochu zatrnulo, ale všechno je v pohodě, protože neumím zatím rusky a on nemá trpělivost se se mnou dohadovat. Frčíme dál směrem k Uralu, kde má být pověstná hranice světadílů. Jen tak pro zajímavost, jedná se o Evropu a Asii. Viz mapa světa, tam to určitě najdete. Hrabeme se na hřeben Uralu a po ránu stavíme na parkovišti, asfaltová placka, malé bistro, stánkař s kýčema a nějaký plechový sloup na kamenném podstavci, kde je napsáno toto: EVROPA – ASIA. To v nás vyvolává nejisté přesvědčení, že jsme na místě. No, nevím vlastně, co jsem čekal, ale asi něco takového. Myslím. Stánkař nám vypráví, že se tu bude stavět benzínka, a za nejvhodnější místo si zvolili to, kde původně stál onen hraniční sloup. Tak ho prostě vzali a přesunuli o kus vedle. Šoupat hranici světadílů, i to je možné v Rusku.

Následuje Ufa, poté stavíme v městečku Čebarkul na internet. Dávají se s námi do řeči dva mládenci, že prý jsou z místních novin, Žebro jim poskytuje rozhovor. V krámku s autosoučástmi kupujeme pár potřebných maličkostí jako například nová zpětná zrcátka, ta stará vykazují značnou tendenci k samosklápění. Mek je s pečlivostí sobě vlastní nainstaloval a usedá za volant, abychom nastavili vhodný úhel. Ale ať nastavujeme jak nastavujeme, nevidíme nic než zeleň karoserie. Po následné revizi se ukázalo, že zrcátka jsou tak maximálně na okrasu, protože jsou na příliš krátkém držáku, takže je zařazujeme do kategorie věcí na nic a pokračujeme na Čeljabinsk. Už jsme kousek od hranice Kazachstánu, je prvního července, první den platnosti našich kazašských víz, jedna hodina ráno. Trochu moc jedniček najednou. Kdybych byl zběhlý v numerologii, tak bych věděl, že z toho nekouká nic dobrého. Na hranici se všechno hrozně vleče, používají tam zvláštní systém. Na poměrně velké betonové ploše je náhodně rozmístěna řada administrativních budek, které je potřeba v přesném pořadí všechny navštívit s přesnou sestavou dokladů, získat razítko, které otevírá dveře do dalšího levelu. Pokud něco vynecháte, je okamžitě game over a začínáte znova. Hráč se vrací na políčko start. Tuhle partii rozjeli Žebro s Karlou, znaje rusky a místních poměrů, i oni však mizí na hodiny v labyrintu budek. My pokuřujeme, lelkujeme a vůbec je nám dlouhá chvíle. Následuje procedura kontroly vozidla, jeden z hyperaktivních celníků chce, abychom vyndali všechny věci včetně sudů na střeše. Zahajujeme protestní nečinnost a funguje to. Do Kazachstánu vjíždíme v šest ráno, po pěti hodinách, během kterých jsem svůj slovník obohatil o pár zcela nových sprostých slov.

...a upalujeme Kazachstánem. Nesmírná rovina, kam oko dohlédne. Na obzoru nic. Tady si člověk asi moc srandy neužije. Máme pět dní, abychom se dostali na druhou stranu téhle zeměplochy. Řídím v noci a zjišťuji, že na silnicích v Kazachstánu si člověk přeci jenom trochu té srandy užije. Jedu dvacet, v očích smrt. Tak takhle dorazíme na hranice tak na podzim. Naštěstí se cesta zlepšuje, už opět pádíme, na Karagandu. Zde stavíme na internet, Karla míří do místního oblastního muzea sbírat materiál pro článek. Procházíme se po městě, v místním parku je jakási pouť, na náměstí se usmívá desetimetrový Lenin. Karagandu opouštíme plni smíšených dojmů a pokračujeme směrem k městu Balchaš, ležícímu na břehu stejnojmenného jezera, které je z půlky slanovodní a z půlky sladkovodní. Zahajujeme hygienickou zastávku na jeho břehu a zjišťujeme, že jsme se strefili do té slané půlky. Následně pokračujeme po silnici lemující břeh jezera, krajina je zde neuvěřitelně suchá a nehostinná, tak nějak si to představuji na Marsu, kam se chystáme UAZem přístí rok. Od místního prodejce kupujeme sušenou rybu, jež na první pohled vypadá dost odpudivě, ale je výborná. Opouštíme břehy Balchaše a míříme na město s úsporným názvem Šu. Blížíme se k hranici s Kyrgyzstánem a už teď se mi ježí chlupy při představě, co za patálie nás opět čeká. Stal se však zázrak, překvapivě jde vše hladce, Kyrgyzští celníci jsou dokonce vyloženě přátelští. Po předešlé zkušenosti skutečně příjemná změna. Po zhruba deseti dnech cesty jsme v Kyrgyzstánu.


Napište první komentář


Přidat komentář
  • Komentujte prosím relevantě k obsahu článku.
  • Vyplnění položek označených hvězdičkou je povinné.
Jméno:*
E-mail:
Předmět:
Komentář:*



Chci být informován emailem o budoucích komentářích
Code
Opište kód:

Powered by AkoComment Tweaked Special Edition v.1.4.6
AkoComment © Copyright 2004 by Arthur Konze - www.mamboportal.com
All right reserved

Aktualizováno ( [22.10.2007] )
 
< Předch.   Další >