Dívky v Afghánistánu Tisk E-mail
Napsal(a) Karla Štěpánková   
[23.10.2007]
Active Image Přesto, že Tálibán oficiálně v zemi už šest let nevládne, pokračují na jihu Afghánistánu boje. V provinciích Helmánd či Kandahár jsou vypalovány školy a vražděni učitelé. Na severu země jsou ale otvírány nové školy pro dívky, které sní o jiné budoucnosti, než měly jejich matky a babičky. Realita jejich snům ale příliš nepřeje.
Ve vesnici Tamin Ansar nedaleko afghánsko-tádžické hranice nacvičují dívky po vyučování před školou pěvecké vystoupení. Ještě před šesti lety by přitom něco takového v Afghánistánu nebylo možné. Dívčí školy fundamentalistický Tálibán zrušil a ženy měly na veřejnosti i doma zakázáno zpívat a hlasitě se smát, aby nerušily muže. Zakázány byly i vysoké podpatky, aby jejich klapot nerušil muže z rozjímání.

Po patnáctiminutové zkoušce starší dívky přehodí přes hlavu tradiční vše zakrývající závoj neboli burku a vydávají se na cestu domů. Moje šaty i bílý šátek na hlavě jsou po několika hodinách strávených v afghánské polopoušti, kde stále fouká vítr a roznáší drobná zrnka písku, hnědošedé. Písek mám prostě všude – večer nedokážu pochopit jak se mi přes několik vrstev dlouhých šatů mohl dostat i pod spodní prádlo. Teď se mi zdá burka, jako protiprachová clona, docela praktická. Nošení tohoto závoje je ale pro mnoho lidí na západě symbolem útlaku a ponižování žen v Afghánistánu. Většinu Afghánek nošení burky ale příliš netrápí.

„Dneska už se ženy mohou svobodně rozhodnout, jestli budou nosit burku nebo ne,“ říká Bibi Nisa Noori, která byla zvolená v roce 2004 do místního zastupitelstva v provincii Balkh. „Já běžně burku nenosím, pouze pokud jedu do míst, která nejsou bezpečná. V burce se cítím v bezpečí. pokud jedu například někam na vesnici a nechci aby mě lidé poznali, vezmu si na sebe burku, dodává Bibi Nisa Noori.

„Burka je součást naší kultury a Afghánistán je muslimská země a myslím, že bychom měli naší kulturu dodržovat, proto ženy nosí burku,“ říká učitelka a matka pěti dětí Bibi Nisa Noori. Podobně vnímá nošení burky i část mladších dívek, to co je skutečně trápí, je zda budou moci pokračovat ve vytouženém studiu.

Daleko víc jim život stěžuje nestabilní bezpečnostní situace a zvyky zakořeněné v hlavách lidí dlouho před vstupem Tálibánu. I přes velká zlepšení a výstavbu nových školních budov dnes v některých oblastech děti do školy vůbec nechodí. Podle odhadů neumí v Afghánistánu číst ani psát 86 procent žen a 57 procent mužů.

Za vlády Tálibánu nesměly dívky do škol chodit vůbec, nyní nejsou na rekonstrukce ani výstavbu nových budov peníze. Do většiny z existujících škol tedy chodí pouze chlapci, dívky toužící po vzdělání jsou odkázány většinou na stany nebo se dokonce učí jen tak v zahradách pod stromy. Ostatně školství v Afghánistánu fungovalo naposledy před pětadvaceti lety. Boj proti sovětským vojskům byl často nešťastně spojován s ničením existující infrastruktury. Útokům se nevyhnuly ani školy. Především ty dívčí byly vypalovány a školský systém se postupně rozpadal.

V současnosti si obyčejní lidé v Afghánistánu potřebu vzdělání uvědomují víc než kdykoli jindy. Jenže často není kde se učit a učitelé mají sami někdy za sebou jen šest tříd základní školy. Pokud jde o vzdělávání dívek, které bylo donedávna v zemi zapovězeno z náboženských a sociálních důvodů, je o něj nyní sice zájem, ale předsudky přetrvávají, a tak chlapci dostávají většinou přednost. Pokud je kapacita nedostatečná pro všechny, tak do škol chodí chlapci. Žena je zkrátka až na druhém místě.

„Mnoho dívek by chtělo ve studiu pokračovat, ale do Mazáre Šarífu, kde je střední a vysoká škola, je jejich rodiče většinou nepustí,“ říká Masúda, která učí v Tamin Ansar dívky matematiku a darí, jeden ze dvou oficiálních jazyků Afghánistánu. Masúda, která jako většina lidí v Afghánistánu má pouze jedno jméno, sama vystudovala v době před vládou Tálibánu pouze dvanáct tříd základní školy.

Region Čohi, ve kterém se Tamin Ansar nachází, je pouštní oblast, trpící kritickým nedostatkem pitné i užitkové vody. Žijí zde především Turkméni, jedna z nejmenších afghánských minorit, ktterá je navíc při obnově země zatím spíše přehlížena. Vzdělávání, především co se týká dívek, nemá mezi turkménskou menšinou dlouhou tradici. Do největšího města na severu Afghánistánu Mazáre Šarífu jsou to s Čohi přitom autem slabé tři hodiny, podle většiny rodičů je ale každodenní cesta do školy pro jejich dcery stále ještě příliš nebezpečná. Dovolit si platit drahé cestování si přitom většina rodin nemůže dovolit.

Zatímco v Kábulu chodí do školy polovina z dívek mladších 18 let, mimo hlavní město je to okolo devíti procent. Žáky na základní škole v Tamin Ansar, do které chodí 850 dětí, tvoří dívky téměř čtyřicet procent. To učitelé považují za velký úspěch. Ještě minulý školní rok přitom tak optimisticky nevypadal. Po pádu Tálibánu se děti učily v provizorních z hlíny uplácaných barácích, které spíše než školní třídy připomínaly vězeňské cely. Ve třídách chybělo nejen topení pro mrazivé teploty v zimě nebo klimatizace pro padesátistupňové horka v létě, ale i pořádná okna. Většina rodičů proto své děti do této "školy" raději neposílala.

Dívky se učily pod plátěnými stany a jejich docházka do školy byla mizivá. V říjnu roku 2006 ale byla přímo v centru Tamin Ansar otevřena nová škola. Za necelý rok ji tady za pomoci místních lidí postavila česká organizace Člověk v tísni.

O přestávce se kluci honí na hřišti před velkou novotou zářící budovou nové školy, dívky postávají v malých hloučcích. Probírání posledních drbů z vesnice ukončí školník boucháním na improvizovaný zvonek v podobě jednoho kotouče spojky vymontovaného z některého auta. Dívky běží doprava, kluci doleva. Ve třídách starších dívek leží přes opěradla dřevěných lavic přehozené burky. Jinak se ale výuka příliš neliší od té v Čechách. V předních lavicích se občas některá z dívek přihlásí, vzadu si ale dívky špitají a domlouvají se, že po vyučování spolu půjdou domů.

Třídy jsou pěkně barevně vymalované, ale jakákoli jiná výzdoba chybí. Stejně jako sešity nebo další učební pomůcky. Přesto se všechny dívky shodují na tom, že po mnoha letech, kdy se pouze několik z nich mělo možnost učit v ilegálních domácích školách a pak venku pod stany, si váží jakékoli školy. Většina z nich by jednou chtěla vystudovat vysokou školu a pracovat jako lékařka, učitelka nebo inženýrka. Málo které z nich se to ale pravděpodobně podaří. Většina dívek se v Afghánistánu vdá před dosažením osmnácti let a na jakékoli další studium pak mohou většinou zapomenout.

„Můj sen je pomáhat místním lidem. Chtěla bych pracovat jako lékařka,“ říká sedmnáctiletá Nadžmija. Do školy mohla začít chodit až po pádu Tálibánu, takže dnes je teprve v páté třídě základní školy. „Ze začátku jsme se učili ve stanech. Hlavně v zimě se to skoro nedalo vydržet,“ říká Nadžmija, kterou ve škole nejvíc baví matematika a zpěv. Na tom, že chtějí studovat, se shodnou všechny dívky ze školy v Tamin Ansar. „Myslím, že mě má rodina bude podporovat. Na vysoké škole v Mazáre Šarífu studuje i můj starší bratr,“ říká razantně šestnáctiletá Tamana.

Jak je v Afghánistánu podpora rodiny důležitá, zažila i Bibi Nisa Noori v době své předvolební kampaně. „Několik měsíců před volbami se sešla celá rodina a ti mě přesvědčili, že mám kandidovat,“ říká Bibi Nisa Noori. Předvolební kampaň pro mě zorganizovalo mých šest bratrů, já bych na to neměla čas,“ říká Bibi Nisa Noori. „Společně s kamarády objížděli okolní vesnice a vysvětlovali lidem, proč by mě měli volit. Natiskli plakáty s mojí fotkou a vylepili je po celém městě,“ směje se Bibi Nisa Noori.

Symbolem změn v Afghánistánu tak není počet žen, které potkáte na ulici bez tradiční burky. Naopak, pro mnoho z nich je závoj znakem jejich kultury, případně bezpečným úkrytem v dnes dosud nestabilním Afghánistánu. Symbolem změn tak mohou být první afghánské poslankyně, guvernérka provincie Bamján, či Robina Mukmjar, osmnáctiletá afghánská atletka, která se zúčastnila olympiády v Athénách. Nebo členka místního zastupitelstva provincie Balkh Bibi Nisa Noori. „Život je dnes o hodně lepší, jsem spokojená,“ říká Bibi Nisa Noori. „Za vlády Tálibánu jsem měla hodně problémů. Nemohla jsem pracovat. Nemohla jsem nic dělat, prostě jsem byla jenom doma. Nemohla jsem vycházet, ale tajně jsem učila u nás doma dívky, které přicházeli k nám,“ popisuje Bibi Nisa Noori. Za výuku dívek přitom hrozil až trest smrti ukamenováním pro celou rodinu opovážlivé učitelky. „Dívky dnes nadšeně studují, navštěvují i soukromé kurzy, například angličtiny nebo počítačů. Až tyto dívky vyrostou, tak myslím, že se v Afghánistánu mnoho změní k lepšímu,“ dodává Bibi Nisa Noori.

Přesto, že změny vedoucí k rovnoprávnosti žen a mužů pokračují v Afghánistánu pomalu, shodují se přes mřížku burky žačky i jejich učitelky z Tamin Ansar, že pro ně znamená možnost opět chodit do školy veliký krok kupředu.

 

Článek vyšel v říjnovém čísle časopisu Lidé a země  


Napište první komentář


Přidat komentář
  • Komentujte prosím relevantě k obsahu článku.
  • Vyplnění položek označených hvězdičkou je povinné.
Jméno:*
E-mail:
Předmět:
Komentář:*



Chci být informován emailem o budoucích komentářích
Code
Opište kód:

Powered by AkoComment Tweaked Special Edition v.1.4.6
AkoComment © Copyright 2004 by Arthur Konze - www.mamboportal.com
All right reserved

Aktualizováno ( [24.12.2007] )
 
< Předch.   Další >